OCHUTNEJTE KRAS / TASTING KRAS
PROLOG / PROLOGUE
Příznivci sestupů a vstupů, celé čtvrtstoletí nám trvalo než jsme zkompletovali kolekci skladeb tematicky spojených s lokalitou nám tak blízkou, jako je Kras. Říká se, že pod svícnem je největší tma – a něco na tomto rčení opravdu bude. Amatérská společnost FS se zabývala vším možným. Vždyť už jsme zkoumali astrální životy, rozebírali chilské romány, zabývali se pátráním po zimních říších, cestovali severem Afriky a následně Anatolií, skládali poctu nočnímu Brnu a účastnili se hédonisticky opulentních hostin…ale až nyní, jako zralí a se životem vyrovnaní akademici jsme dozráli pro hlubší popis a průzkum kraje nám tak blízkého nejenom polohou, ale i významem. Kras. Moravský kras. Krajina pohádkově rozmanitá, tajuplně bizarní. Temná i prosluněná, plná příběhů ze stínů. Skalní masivy, fantaskní žleby, roztodivné útvary z kamene, nekonečná zelená úbočí, desítky závrtů, tmavé vstupy zdánlivě do nikam…to vše dotváří magickou mozaiku obrazu Krasu. Ať už se vydáte údolím Holštejna, údolím Křtinským a Josefovským nebo cestujete krajem Říčky, Kolíbek či malebným Suchým žlebem…vždy vaše doširoka zavřené oči spatří tajemná znamení na stromech a kamenech. A je jedno zda se vydáte na objevitelskou a jedním dechem záhodno dodat i nebezpečnou výpravu v době, kdy se úbočí až nestydatě zelenají nebo v zimě, kdy holé stromy vzývají zánik svými kostnatými pařáty a desítky, ba stovky děr na vás otevírají svá ostrozubá ústa. A ani samotný čas vašich expedic nic nemění na geniu loci těchto míst. Pravda, my začínali své výzkumy spíše za ranního kuropění či za tmy…v době, kdy údolí a žleby patřily jenom nám a vládnulo v nich děsivé ticho. Tak zapomenuté. Kužely našich světel prořezávaly čas, který už není nocí, ale ještě není dnem. Druhem nejbližším mi byl vždy Medvěd Sedmistrunný a s ním jsme hrdinně přidávali pomyslné zářezy na pažby našich objevitelských cepínů. Nelze ani spočítat kolika čísly jsme popsali listy našich deníků a kolik fotografií jsme nashromáždili. A čím více objevů bylo, tím více nejasností vyplavalo na povrch… Ale dá se zapomenout na triumfální okamžiky sestupu do spodních pater Svatých schodů, Eviny jeskyně či komplexu blízko Čihadel? Nic se tomu nevyrovná. Naše práce nekončí a nikdy končit nemůže. A proto vzhůru – lidský duch je neomezitelný! Je přece ještě tolik neobjeveno, protože abychom parafrázovali klasika: závorou u Kateřinské nic nekončí, nýbrž začíná…. Bylo převelice těžké vybrat jenom šest lokalit, míst tajemných až bůh braň. Je tolik míst na které se tentokrát nedostalo byť nám v srdcích zůstanou nejhlouběji do posledních výdechů. Možná ta místa budete znát, možná je budete chtít znát. Ale pokud se vydáte po našich stopách, našlapujte prosím potichu… Potichu a obezřetně. Ať se nestanete sami skálou či temnotou…
All you lovers of descents and entries, it took us a quarter of a century to come up with a collection of songs thematically connected to the locality so very close to us, which is the Kras. They say that under the sun is the darkest – and there is something to this saying. Amateur collective FS did many different things. We dealt with astral lives, deconstructed Chilean novels; we tried to find winter lands, travelled through the North of Africa and then Anatolia, paid tribute to night Brno and made hedonistically opulent feasts… but just now, as mature academics who know how to cope with life, we are ready for a deeper description and exploration of a region so close to us not only in terms of its location but also its meaning. Kras. Moravian Karst. It is a fairytale-like land, mysteriously bizarre. Dark and sunny, full of stories made of shadows. Rock massifs, fantastic channels, weird rock formations, never ending green slopes, tens of shutters, dark entries leading seemingly into nothing… all this creates the magical mosaic of the Kras. Whether you go though the valley of Holstejn, the Krtiny valley, the Josefov valley, or whether you travel by the Ricka, Kolibky, or Suchy zleb, your eyes wide shut will see mysterious signs on tree trunks and on stones. And it does not matter if you set out to an exploring and at the same time very dangerous path when the slopes are shamelessly green, or during the winter, when the bare trees summon destruction with their claws and countless holes open their sharp-teethed mouths. Not even the time of your expeditions can change the genius loci of these places. It is true that we started our explorations usually in the morning or during darkness…during times when the valleys and grooves belonged to us and there was a frightening silence everywhere. So forgotten… The lights of our torches slit through time, which was not night anymore, but not day yet. Our closest relative has always been Medved – The seven-stringed and with him we heroically added new notches to the stock of our ice axes. We used countless of pages of our notebooks with numbers and gathered countless pictures. The more we explored, the more confusion we encountered. But can you forget the triumphant moments of the descent into the lower levels of the Sacred steps, Eve’s cave, or the caves near Cihadla? Nothing compares to this. Our work is not over and it can never be over. And therefore: upwards! The human spirit is unlimited! We have so much to explore, because to paraphrase a classic: the bolt at Katerinska is not the end, but the beginning… It was extremely difficult to only choose six places, mysterious as hell itself. There are so many places we did not cover this time but they will remain deep in our hearts until our last breath. Maybe you know these places, and maybe you will want to get to know them. But if you go in our footsteps, please go quietly… Quietly and carefully, so that you do not become a rock or darkness yourself…
#1 Výpustek
MARTY::KEY KRUSTY::BASS BIGGLES::GTR/VOC ČEPA::DRS
NECROCOCK::BACK VOC
VÝPUSTEK
Jeskyně je tmavé místo. To tiché místo pod mými vlasy.Tma na mne civí ze tmy a dýchá a váhá. Když chci, tak v té tmě prší, nebo i sněží. A tma zvrací milion hvězd. A já se snažím dýchat potichu jako bych tu ani nebyl… Jeskyně je osamělé místo. Zde je důležité jen to, co je očím neviditelné. V bílých loužích vidím naše siluety. Ty zrcadlové plochy jsou jako vstup do světa za odrazem, kde všechno je naopak a tak, jak to nemá být. Jdeme dále chodbou nebo stojíme už léta na místě? V našich tělech proudí ledová voda. Kape nám v těle jako jeskynní déšť. Jak údery dlaní Velkého Stavitele, které z hlubin rodí křehké věže. Ty křehké jehly projíždí mým uchem, vysílají vlny směrem k mému já. Křehké jehly, jednou shora a podruhé zase zespodu. Jak odhalená čelist dávno shnilého psa, pohozeného vedle silnice. Je tu tma. Dokonalá tma. Ale ne dokonalé ticho. Kapky. Jediné, co je slyšet, jsou kapky dopadající na zem. Zvuk hvězd na noční obloze. Tma a izolované zářící body. Tak ideální k pozorování a všezobrazující. Byl jsem tam dlouho. Zkoumám zvuk kapek, padajících z krápníků. Dá se z nich vyčíst vše. I to, co nám hvězdy zamlčují. Ale zjistil jsem ještě něco. Vypočítal jsem to. Tam dole, v té jeskyni se to vždycky stane. Kapky dopadající na různých místech v odlišných intervalech. Všechny se ale jednou sesynchronizují. A dopadnou na zem současně. A něco se stane. Ale ne tady dole. Tam, na povrchu. Nikdo tu souvislost neobjevil. Ale stane se něco zlého. Je tu tma. Tma sto let zavřeného krytu. Vlhkost podzemní továrny Richard I. Já jen tady vím, kdo jsem já a proč tu dýchám. Ten nedýchaný vzduch. Ten vydýchaný vzduch. Nádech a výdech a plyn… Jeskyně je tmavé místo. Jakoby temnota jeskyně byla protiváhou samotného slunce. Stejně mocná. Tma na mne civí ze tmy a dýchá a váhá. Můžeš tady přestat dýchat, můžeš si ostrým kamenem trhat kůži na hlavě a ztrácet vědomí… Co se stane, až se vrátím zpátky nahoru? Zabijí mne nebo budou utíkat? A čím hlouběji do jeskyní se dostávám, čím více chodeb procházím, tím více zvracím výčitky a rozsudky. Zvracím s chutí a otírám si znavený ústní otvor. Provazce hustých slin se spouští dolů jako parta horolezců. Kdo kdy viděl klouzat světlo vlastní lampy po vlhkých stěnách, musí se mnou souhlasit. Dýchat stejný vzduch jako ty je jako spustit v tichu maškarní bál se zástupy provazochodců, klaunů a polykačů ledových ohňů. Není to správné. Na druhou stranu musím uznat, že je spiklenecky bizarní otevřít stále funkční těžké dveře a vstoupit. Z tepla zázemí civilizace do majestátu Medvědího sálu. Cítím jak mě genius loci požírá jako návnadu! Jsem překousnutý v půli a krev mi cáká z úst. Německý beton je stále kvalitní i po těch prošlých letech, když se zaposloucháš, zaslechneš ještě rázné povely a já se chci ptát proč existují neustálé výjimky ze zažitého a jasně daného řádu… Tisíc výjimek popírá řád. Dýchat stejný vzduch jako ty je tak neopatrné, jako zkoumat propasti, tam dole, v těsných hloubkách. Jako hledat bájné podzemní jezero. Jako schovávat se v Propasti čarodějnic pár set metrů vzdálené jeskyně s německým betonem. Jako cpát si do úst jeskynní hlínu. Kéž bych žil v jiné době. Nemusel by se mi hnusit pohled na tvůj zátylek.
The cave is a dark place; the quiet place under my hair. The darkness is staring at me from darkness, it’s breathing and hesitating. It rains or even snows in the darkness when I want to. And the darkness spits up millions of stars, and I try to breathe quietly, as if I was not even here… The cave is a lonely place. What the eyes cannot see is important here. I see our silhouettes in the white puddles. The mirrored surfaces are like entrances into the world beyond the reflection, where everything is backwards, not the way it should be. Are we still going through the hall or are have we been standing still for years already? There is ice water going through our bodies. It drips into our bodies like a cave rain. Like the blows of the Master Architect that give birth to frail towers from within. Those frail needles are going through my ear, sending waves to me. Those frail needles, going in once from above, then from below. As the bare jaw of a long-rotten dog, thrown out by the road. It’s dark; completely dark, but not completely silent. The drops of water dripping to the ground are the only things you can hear. The sound of stars in the night sky; there’s only darkness and isolated, bright spots. It’s ideal for watching and it shows everything. I was there for a long time. I examined the sound of the drops dripping from the stalactites. You can read everything in them, even that what the stars are concealing. And I found out something more, I calculated it. Down there, in the cave it always happens. The drops are dripping to different places in different intervals. But they all synchronize at some point and they will hit the ground at the same time. And then something happens. But not down here, but up here on the surface. No one has seen the connection yet. But something bad happens. It’s dark in here. The darkness of a shelter closed for a hundred years, the humidity of the underground factory Richard I. Only here I know who I am and how come I can breathe in here. The stifling vitiated air. Breathe in, breathe out, gas… The cave is a dark place. It’s like the darkness of the cave is an antidote to the Sun itself. It’s as powerful as the Sun. The darkness is staring at me from darkness, breathing and hesitating. You can stop breathing here; you can tear down the skin on your head with a sharp stone and lose consciousness… What happens when I get back up? Are they going to kill me or are they going to run? And the deeper into the caves I go, the more halls I walk through, the more I throw up blames and judgments. I throw up with gusto, cleaning my tired mouth. The ropes of dense saliva are going down like climbers. He who saw the light of his own lamp sliding along the wet walls has to agree with me. To breathe the same air as you is like starting a masquerade with a crowd of ropedancers, clowns and fire-eaters in silence. It’s not right. On the other hand I have to admit that it’s somehow conspiratorially bizarre to open the still working heavy door and enter, from the warmth of civilization into the majesty of the Bear hall. I feel the genius loci eating me like bait! I am cut in half and blood is splashing from my mouth. German concrete is still hard after all those years. If you listen, you will still hear the strong commands and I want to ask why there are still exceptions from the established order… A thousand exceptions defy the order. To breathe the same air as you is as careless as to examine the abyss down there in tight deepness. It’s like looking for a mythical underground lake. It’s like hiding in the Witch abyss of the nearby cave with German concrete. It’s like stuffing your face with soil from the cave. I wish I lived in a different time. I wouldn’t have to detest the look of your back.
#2 WOLFSGROTTE_1420
MARTY::key KRUSTY::bass BIGGLES::gtr/voc ČEPA::drs
Necrocock::back voc/KEY MEDVĚD::GTR
WOLFSGROTTE_1420
Když jsem byl ještě dítě, z celého srdce jsem si přál objevit ve skalách černou, tajuplnou a chladnou díru…kterou polezu do hlubin hory. Na tu cestu se vydám bez dovolení a bez svačiny, protože nebudu tušit jak moc bude dlouhá. Hlavně opatrně, aby mne nespatřily stíny, ze kterých mám strach a které čekají za každým keřem na moji chybu. Polezu sám a polezu do hloubi hory. Prolezu její střeva. Budu se plazit hodiny a hodiny. Neskutečně dlouho. Klouzat se v mazlavém bahně a prolézat chuchvalce bílé páry od úst. Míjet chladná těla těch, co hledali přede mnou a nenašli. Plynatá břicha v postupujícím rozkladu. A pak se dostanu úzkou chodbičkou až tam na nejzazší dno, do nádherné krápníkové síně, přeplněné nehmatatelnými fantomy. Kapka vody bude znít ozvěnou minuty a dny a světelné roky. Tam bude na zemi, vedle jezírka ležet blyštivý křišťálový zvon, na který když zazvoním, splní se všechna přání.Všechna, která jsou… Ten podzimní den jsem vyrazil ještě za tmy, protože lákání té trojúhelníkové díry bylo neskutečně silné. Cesta údolím ubíhá vždycky tak rychle a připomíná mi promítaný týdeník před hlavním filmem. První i druhý dóm nechal světlo klouzat po svých hladkých stěnách. Užasl jsem co vše se skrývá jenom pár kroků od cesty. Napadnulo by vás to? Našel by zde někdo třeba nehybné tělo, které ztratilo svůj směr a svoji duši? Zvednul někdo z Vás někdy oči tím směrem? Ale já chtěl dolů. Tam dolů, do tmy. Do tmy ve které zurčí hluboko potok. Voda. Železný překlad a pod ním voda. Dno světa. Dno světla. Křišťálový zvon. Poslouchej!
When I was a child, more than anything in the world I wished to discover a mysterious, cold black hole in the caves… a hole that will lead me to the centre of the mountain. I will take this pilgrimage without permission or a snack because I will have no idea how long it’s going to take. I just need to be careful so that the scary shadows lurking behind every bush, waiting for me to make a mistake, do not see me. I will crawl alone into the centre of the mountain. I will crawl through its guts. I will crawl for hours and hours. I will be crawling forever. I will be slipping in slimy mud and I will go through burls of white steam coming from my mouth. I will go past the bodies of all those who were searching before me but did not find anything. Gassy guts slowly decomposing. Then I will go through a narrow corridor to the furthest bottom, into a beautiful stalactite hall, full of impalpable phantoms. A drop of water will resonate for minutes, days and light years. There on the ground next to a pond will be a sparkling crystal bell. When I hit it, all my wishes will come true. All my wishes that are… On that autumn day I set out before sunrise because the triangular hole was calling my name. The way through the valley always passes by so quickly and reminds me of a weekly film that goes before the main movie. The first and second dome let the light slide down its smooth walls. I was amazed to see what lays just a few steps from the road. Would you think that? Would someone ever find a stiff body that lost its direction and its soul? Did anyone ever looked up in that direction? But I wanted to go down, down there into the darkness. I wanted to go down where the brook whispers. Water. Iron beam with water underneath. The bottom of the world. The bottom of the light. Crystal bell. Listen!
#3 I AM A692
MARTY::key KRUSTY::bass BIGGLES::gtr/voc ČEPA::drs
NECROCOCK::BACK VOC
I AM A692
To zpropadené místo mne míjelo a já nechtíc odvracel zrak. Když jdete v létě údolím, nevidíte nic než masivní stěnu listů a kmenů. Zelené hradby neprostupné pevnosti. Vždyť koho by napadnulo že 18 metrů od podrážek mých bot je vstup do svatyně trojitého K. Ten otvor ve skále je mystický, je hladový tak moc, že polyká kolemjdoucí nebo okusuje jejich nezakrytá těla jako lačná Empusa. Krev vystříkne jako v Coppolově filmu a akademie tleská ve stoje. Je krásná, je žádoucí, je ošklivá a proradná a zjevuje se v podobě hnusného koně. Kůň jde potichu za tebou a když se ohlédneš, zastaví se. A hluboce se ti dívá do očí.. Pondělí: všichni čtyři procházíme směrem od čísla 694 a úporně hledáme 700. Vím, že tu je tlama země, nazývaná podle koní. Je tu a já ji nevidím. Nic tu není. Úterý: jeden a půl hledače jde údolím až k závoře. Míjíme čísla a čísla, jdeme kolem propastí a čertových oken, ale ten vysněný portál „vstupu do nikam“ nevidíme. Středa: tři a půl hledače prochází údolím. Je tu a já ji nevidím. Prázdnota. Nic nevidět! Čtvrtek: dnes se povede dvěma průzkumníkům najít náš cíl. Dnes se to musí stát. Vstáváme před pátou ranní a cestou od závory vnímáme podzimní chlad. Ještě než zemřu, chtěl jsem tuto cestu zažít. Vkrást se do tmou zahaleného žlebu a nechat se děsit smyšlenými přízraky. Potmě. Tajně. Když o mně nikdo neví nic. V hlavě zní chvíli Marduk a chvíli Arditi. Bota se poprvé propadá do spadaného listí na svahu. Teď se jenom velice pozorně dívat a být obezřetný. Je to tamhle nahoře? Nebo níže? Černá nebo tmavě šedá? Jak se tam dá dostat když vchod dál nevede? Zase špatně? Až směšně nízko se zjevují vrata do podzemí. Právě tady! Víš jaké je to nechat se spolknout obrovskou velrybou? Nechat se polknout a putovat do monstrózního žaludku jako světci ze starých knih? Nikdo nikdy nespatřil tak obří, volně přístupnou, přesto nám hledačům odpíranou prostoru! Doslova pár kroků z cesty se dá zažít totální smrt, absolutní ticho, naprostá tma…….svatyně prostoru!
That damn place was passing me by and I unwillingly looked the other way. When you walk through the valley in the summer, you see nothing but the massive wall of leaves and tree trunks and the green walls of the impervious fortress. Who would think that just 18 meters from the soles of my boots there is an entrance to the shrine of the triple K. The opening in the rock is mystical; it’s so hungry that it swallows passers-by or bites into their uncovered bodies like an eager Empusa. The blood splatters like in a Coppola’s movies and the academy gives a standing ovation. It’s beautiful, it’s desirable, it’s hideous and cunning and it takes on the form of an ugly horse. The horse is walking silently behind you and when you turn around, it stops and looks deep into your eyes… Monday: all four of us are going from number 694, furiously looking for number 700. I know there’s the muzzle of the Earth here, named after horses. It’s here but I cannot see it. There’s nothing here. Tuesday: one and a half of the seekers go through the valley to the gate. We are passing numbers and numbers, going around abysses of the devil’s windows but the dreamed-of portal of “the entrance into nothingness” is not to be found. Wednesday: three and a half of the seekers go through the valley. There is darkness and I cannot see it. The void. We see nothing! Blindness! Thursday: today two explorers find our target. Today it must happen. We get up before 5am, feeling the autumn chills on our way from the gate. Before I die, I want to experience this journey. Go into the dark valley and let the fabricated phantoms scare me. Secretly, in the dark. When no one knows anything about me. In my head I hear Marduk and Arditi. The boot falls into the fallen leaves for the first time. Now I need to look closely and be careful. Is it up there? Or down? Black, or dark grey? How to get there if the entrance ends here? It is the wrong way again? The gate to the underground is finally showing, ridiculously low. Right here! Do you know what it’s like to be swallowed by a huge whale? To be swallowed and travel into a monstrous gut like saints from the old books? No one has ever seen such a huge, accessible, but at the same time denied space! You can experience total death, absolute silence, complete darkness just a few steps from the road… a shrine of space!
#4 K NEJDELŠÍMU SYSTÉMU
MARTY::key KRUSTY::bass BIGGLES::gtr/voc ČEPA::drs
K NEJDELŠÍMU SYSTÉMU
Nejčastěji mívám ten pocit v noci. Ach, nesnáším usínání… Cítím vzdálené našeptávání černých děr. Volají, zvou a poťouchle lákají….pojď, pojď. Jedovatě sípají. Studená těla mi škrábou zlámaným nehtem na okenní tabulku nebo vyťukávají arytmické kompozice na vstupní dveře domu. Není nic bizarnějšího než když otec rodiny v garáži startuje po půlnoci vůz a ospalýma očima mžourá po palubní desce. Půlka nádrže. Hlad. Doprava. Doleva. Řídím jako stroj. Hlad. Noční silnicí pádím k Suchému žlebu. A už zase slyším to temné hučení v uších. Ty dva hluboké tóny, střídající se s podivnou nepravidelností. Umřu – budou-li chtít. Skočím pod neviditelný vlak a skočím do půlmetrové propasti! Dva tóny! Jeden nahoru, druhý dolů a zase dokola, podle vrtochů disonantního orchestru v mé hlavě. Pan dirigent přichází…a svojí jedinou, zdeformovanou dlaní trhá větvičku smrku a udává takt! Žlutá cesta stoupá vzhůru, světlo obtéká letité kořeny, klidné balvany a boří se do starého listí. Výš a výš, ještě je před námi notný kus cesty. Bolavá hlava by tak ráda spočinula na mechovém polštáři. Ale až se zadýchán ocitnu v nejvyšším bodě Ripka Warte, můžu se vítězně naklonit přes starobylé zábradlí a to železo se splete s mými prsty. Z temnoty pod námi zavyjí staleté běsy, jsou to děti noci. Slyšte jak nádherně pějí! Stará těla letců. Úpí touhou. Předlouhý seznam spadů. Z hlubin je tahá pan Kala a já slyším jeho povely „Výš, výš – ať se tělo ještě víc poškodí“… Stáváš se vzduchem, povětřím, chlad ze středu země naplňuje póry tvých paží. Chceš se stát netopýrem podzimní noci? Havranem mlhavého rána? Propleť svoje zkřehlé prsty chladným kovem ale nenech se zhypnotizovat černou barvou. Jsi červený, jsi modrý a jsi zelený. Chceš vidět ještě černější tmu rozevřeného chřtánu propasti? Sestupuj níže až tam, kde Prastaří vystavěli druhou vyhlídku….tam, kde dlí nejistota a plánované nehody. Jsi červený, jsi modrý a jsi zelený a sestupuješ Salmovou stezkou.Číslo 30 (nebo 170 nebo 263) je nablízku!! Neutíkej, našlapuj opatrně a neopouštěj chodník. Spočiň až na magické křižovatce, blízko jámy, která polyká divadelníky. Když se vydáš severní cestou, vysoko ve svahu mineš Sedmnáctku i Osmnáctku….přitahují jako silný magnet. Jako magnetová hora z verneovek. Ledová sfinga! Tady se dějí v noci nečekané příhody s neznámými lidmi. Podivná setkání na křižovatkách. Tady tě honí stíny a prapodivné zvuky, které nepatří lesu. Po dlouhých rozhovorech zůstávají někteří nehybně ležet pod vrstvou podzimního listí a už nevstanou. Jejich dlaně jsou na jaře pokryty mechem a z uší raší sněženky. Jsou vznešeně studení. Ale naše skupina zamířila do nitra hory mnohem dříve. Ta vydala svoje tajemství, když se šestka setkala s devítkou. Jeden po druhém jsme mizeli ve vejčitém otvoru Amatérské jeskyně a tma střídala světlo. Být podzemním hadem, být jeskynní rybou…vydáme se na 35km dlouhý výlet. Budeme míjet fantastické stavby, sněhobílé chrámy, bílé citadely, heliktitová městečka…vše stvořeno rukou Rogera Deana. Je nám ctí být tam, kam vkročit je zapovězeno. Nejdelší jeskynní systém!! Amatérská… 17km! Bílá voda a Sloupský potok a to číslo ještě roste. 35! 35!
I usually get this feeling in the night. Oh how I hate falling asleep… I can feel the distant whispers of black holes. They are calling me over and over again, craftily teasing me… come, come! They wheeze poisonously. The cold bodies scratch the windows with their broken nails or tap away arrhythmic compositions onto the front door. There is nothing more bizarre than the father of the family starting the car in the garage after midnight, staring into the dashboard with his tired eyes. The tank is only half-full. Hunger. Turn right. Turn left. I drive like a machine. Hunger. I am dashing through the night road towards Suchý žleb. And I can hear the dark humming in my ears again. Those two low tones, alternating with a strange irregularity. I will die – if they want me to. I will jump under an invisible train and throw myself into an abyss. Two tones. One up, one down, and over again, playing according to the whims of the dissonance orchestra inside my head. The director is coming… plucks a spruce twig with his single deformed hand and sets the clock! The yellow path goes upwards, the light is wrapping itself around old roots and calm boulders and buries itself into old leaves. Higher and higher, we still have a long way to go. My hurting head would like to lie down onto a moss pillow. But when I get to the highest point of Ripka Warte out of breath, I can victoriously lean across the old railing and entwine my fingers with the iron. We can hear the howls of hundred years old dreads from the darkness beneath us, the children of the night. Hear them sing! The old bodies of pilots. They are moaning with desire. A long list of fallouts. Mr. Kala is pulling them out of the depths and I can hear his commands: “Higher, higher – so that the body gets more damaged!” … You are becoming the air and the wind, and the coldness coming from the centre of the Earth is filling up the pores of your arms. You want to become the bat of the autumn night? You want to become the crow of the místy dawn? Entwine your cold fingers with the iron, but try not to get hypnotized by the black. You are red, you are blue, you are green. Do you want to see even darker darkness of the throat of the abyss? Then go lower, where the Elders built the second view tower… where insecurity and planned accidents lie. You are red, you are blue, you are green and you are going down Salm’s path. Number 30 (or 170 or 263) is close!! Don’t run, go slowly and don’t leave the path. You can get some rest at the magical crossroads near the pit that swallows theatre actors. If you take the Northern road, you will pass numbers 17 and 18 high in the hills… they will attract you like a strong magnet, like a magnetic mountain from Verne’s books. An ice sphinx! In the night you will experience unforeseen things with unknown people. Strange meetings at the crossroads. Here you will be haunted by shadows and strange sounds that do not belong to the woods. After long conversations some remain lying still under the cover of autumn leaves and never get back up again. In the spring the palms of their hands get covered in moss and snowdrops grow out of their ears. They are nobly cold. And our group goes into the centre of the mountain earlier than we thought. The mountain gave out its secret where 6 meets 9. One after another we disappeared into the orifice of Amatérská Cave and darkness alternates with light. To be an underground snake, to be a cavefish… we are taking a 35 km long trip. We will pass fantastic buildings, snow-white churches, white citadels, helictite villages… this all created by Roger Dean. It is our honour to go where we’re not allowed to go. The longest cave systém!! Amatérská… 17 km! White Water and Sloup brook and the number is growing. 35! 35!
#5 ČAJOVÝ MUŽ
MARTY::key KRUSTY::bass BIGGLES::gtr/voc ČEPA::drs
SATYR::SCREAMS
ČAJOVÝ MUŽ
Ten poloprůhledný stín jde za mnou! Sleduje mne a lepí se mi k botám. Vykukuje zpoza křoví a za kameny. Vcházím do severního údolí a ušlapávám seschlá stébla trávy. A on je stále dva kroky za mnou. Ta šedivá, jakoby akvarelová silueta japonské postavy z čajových konvic. V létě, stejně jako v zimě. Nikdy jsem totiž nebyl tam, kde jsem měl být. To zpoždění mne trápí. Brzdí moje myšlenky. A stále po mě pátrá. Stejně jako ten text, který v encyklopediích následuje moje jméno. Schoval jsem se do stínu pod troskami hradu. Je tam chlad, je tam úzká chodba a je tam nápis z roku 1934. A ledové siluety, které mlčí a lesknou se jako nakladená vajíčka vesmírných ještěrů. Jako muž z konvice, který mi dýchá na zátylek. Tehdy jsem běžel údolím až pod most, který rámuje tu dokonale wagnerovskou kulisu. Nibelungové kvílí a ječí zpod tun kamení. Ach, už dost, už přestaňte! Tak daleko se na jaře nedá ani dojít. Nová katedrála je chrámem tajných spolků vodních gnómů. Dvěma vchody ze tří nikdy nevstoupíš. Nesmíš. Cítíš jen pach hnijící vody. A nafouknutých těl starých mršin… Nikdy nejsem tam, kde bych měl správně být. Rozmazaný stín ukazuje nekompromisně cestu ke starobylým skalám. Čtyři vchody, mříž a nápis s dívčím jménem. Musím dolů, k první vodě. Tam, kde končila těla psů a koček…tam dole je dobrodružství, pohyblivé kameny a v chodbách svítí cizí světla. Tam není čas, tam není stín, protože kde není světlo, ani on není. Tam docházejí síly a hrozí sesuvy. Až se vyplazíme ven, budeme kráčet oba jako bez duše krajinou poklopů. Já a čajový stín. Spatříme bizarní spirály, staré dámy i pouhá čísla. Řekněte, napište a dejte vědět budoucím, že ten den jsme se nadýchnuli až za zdí chladné tovární haly s yperitem. To je otvor do jinud. Za zdí je kosmos. Vstupní dveře do pokladnice představ. Tři skalní duchové provedou jeskynní rituál a my nahlédneme do pár metrů vzdáleného jícnu bez čísla! Osmdesát….. osmdesát…..
That semi-transparent shadow is following me! It is following me, sticking to my boots. It’s lurking from behind the bushes and stones. I enter the Northern valley, stepping on the grass and it is always two steps behind me. That grey, watercolour silhouette of a Japanese figure painted on teapots. It’s the same in the summer as well as in the winter. I have never been where I was supposed to be. My thoughts hold me back. And the shadow is still searching for me, like the text that follows my name in encyclopaedias. I hid in the shadow under the ruins of the castle. It’s cold; there is a narrow corridor and a sign from 1934. And ice silhouettes that don’t speak and glisten like the eggs of space lizards. Like the teapot man, breathing on my neck. Here I ran through the valley to the bridge that frames this perfectly Wagnerian prop. The Nibelung moan and cry from under tons of stones. Oh, just stop already! You cannot go that far in spring. The new cathedral is the church of secret societies of water gnomes. Two of the three doors will never let you in. You shall not pass. All you can feel is the smell of rotting water and the inflated bodies of old carcasses. I have never been where I was supposed to be. The hazy shadow shows me the way to the ancient rocks. There are four entrances, a bar and a sign with a girl’s name on it. I have to go down to the first water, where the bodies of cats and dogs ended… where there’s adventure, moving stones and stranger’s lights in the corridors. Where there’s no time and no shadow, because where there’s no light, there’s no shadow. You will lose your strength and you may fall down. When we crawl outside, we will walk soullessly through the land of shaft coverings. Me and my tea shadow. We will see bizarre spirals, old ladies and simple numbers. Just say, write and let the future ones know that on that day we breathed in behind the wall of the cold factory hall with mustard gas. This is the opening to a different place. There is cosmos behind the wall. It’s the entrance door into the treasury of imagination. Three rock spirits carry out the cave ritual and we will look into the near throat without a number! Eighty… eighty…
#6 CESTA SUCHÝM ŽLEBEM /Kateřinská/
MARTY::key KRUSTY::bass BIGGLES::gtr/voc ČEPA::drs
CESTA SUCHÝM ŽLEBEM /Kateřinská/
Dnešního slunného dne jsem se rozhodnul vzít tě do Suchého žlebu. Jdu já a moje představy. Vnímám to podzimní slunce jako by mělo vystoupat na oblohu naposledy. Je stále dost teplé i když zimu už cítím, pokud chci. Stromy po obou stranách úbočí jsou polepené tisícem zlatých plátků, chvějících se ve větru. A svahy jsou tak příkré. A tam nahoře v listoví nikdo nikoho nehledá. Nikdy. Jsou tam bílá místa na mapě. Jsou tam divná místa. Narazíš tam na zbytky oděvů hledačů a náhodných kolemjdoucích. Leží v listoví jako poházené hračky zlobivého děcka. A těla. Tam oni patří. Tam žijí. Ty skrýše mají jména. Ty skrýše mají čísla. Sem se nechodí na výlety. Jsou to příbytky ztracených… Tohle místo je bájné Moře Stromů. Portál jeskyně, kde umírají malé pasačky ovcí je za námi. Otoč se doprava a stejně neuvidíš místo skalního hradu vysoko ve stráni. Tam už průzkum neprobíhá. V noci se tam nesvítí. Jen někdy. To jsou noční světýlka. Tunel je prý neperspektivní a bezvýznamný. Ale slepé oči nevidí, stejně jako slyšíš spíše jen křik ptáků než jejich árie. Teď. Byl to lidský hlas? Je někdo nablízku? Usni navěky v jedné z očíslovaných štol, vedoucích do nitra hory. Jeskyně jsou kolem nás. Jeskyně řídí naši mysl a jeskyně se dostávají do našich ranních snů. Stáváme se jimi a v představách srůstáme s jejich stěnami. Černý jezdec stále hledá. Černý jezdec se pohybuje klidnou krajinou. Jeho ruka srostla s devonským vápencem a noha s loužemi na blátivé lesní cestě. Stínil si rukou oči, když pozoroval podzimní slunce přes závoje hnědnoucích lístků. I Japonci pro to mají takový pěkný výraz. Hodiny nehybně seděl a nedýchal. A v jeho těle rašila snad smutná choroba. Rozlézala se celým tělem a dusila jej. Byl průhledný a špína proudila jeho žilami. Naposledy se otočil za Skalním mlýnem a pak už jen šel se zrychleným dechem cestou dál. Pomalu a s úctou stoupal výš. Jako by šeptem našlapoval a otáčel se, aby se ujistil, že stébla trávy se za ním opět napřimují. Našel svoji „cestu do středu Země“. Tohle jméno a tohle číslo bude jeho koncem. Tady najdou jeho ostatky rozložené časem a vlhkem. Sestoupil dolů, dolů a zase jenom dolů. Schoulil se do sebe a zahodil světlo, aby se pojistil. Zavřel oči a přestal dýchat. Umírání. Dávení. Nedostatek vzduchu. Sliny chybí. Tady chce zůstat. A před očima viděl záblesky odpoledního slunce, prosvěcující lampiony oranžových stromů v tom snovém údolí…usínal. A zdál se mu halucinogenní sen plný neskutečných barev… Snové údolí. Setkáme se jindy…tam nahoře na těch divných místech!
On this sunny day I decided to take you to Suchý žleb. I am taking my fantasies with me. I feel the autumn sun like it went up to the sky for the last time. It’s still very warm but I can feel the winter already, if I want to. The trees along both sides of the hills are covered with thousands of golden petals, shivering in the winds. And the slopes are so steep. Up there in the leaves no one is looking for anyone, never. Up there are white spots in maps. Up there are strange places. You will find the remains of seekers’ and passers’-by clothing. They are lying in the leaves like cluttered toys of a naughty kid. And the bodies – they belong these. They live there. Those dens have names. Those dens have numbers. People don’t take trips here. These are the dwellings of those who are lost… This place is the mythical Sea of Trees. The portal of the cave where little shepherds die, is behind us. Turn to the right and you will still not see the rock castle high in the hill. No exploration is going on there. No lights shine in the night, only sometimes. And those are night-lights. They say the tunnel is unpromising and meaningless. But blind eyes cannot see, just as you will probably hear the birds’ cries but not their arias. Now. Was that a human voice? Is someone near? Fall asleep forever in one of the numbered tunnels leading into the deepness of the mountain. The caves are all around us. The caves drive our minds and they get into our morning dreams. We become them and in our fantasies we grow into their walls. The black rider is still searching. The black rider is going through calm landscape. His arm has grown into the Devon limestone and his leg into the puddles in the muddy forest path. When he was watching the autumn sun through the veils of browning leaves, he shielded his eyes with his hand. The Japanese have a nice word for this. He sat still for hours, not breathing. Maybe there was a sad sickness budding inside of his body. It spread through the whole body, suffocating him. He was translucent and his veins were full of dirt. For the last time he looked back to Skalní mlýn and then he went on, breathing fast. He went up the hill, slowly and with respect. It looked like he was walking in whispers, turning back to make sure that the grass blades are straightening up again. He found his “way into the centre of the Earth”. This name and this number will be his end. Here they will find his remains, rotten by time and humidity. He went in, down and down. Then he curled up and threw away the light, just to be sure. He then closed his eyes and stopped breathing. Dying. Choking. Not enough air. Not enough saliva. He wants to stay here. And he saw the flashes of afternoon sun shining through the lampions of orange trees in the dreamy valley…he was falling asleep. He had a hallucinogenic dream full of unreal colours… Dreamy valley. We will meet another time…up there in the strange places!
Sestava / Line-up
ČEPA::drs
BIGGLES::gtr/voc
MARTY::key
KRUSTY::bass
BIGGLES_GTR/VOC :: MARTY_KEYS KRUSTY_BASS/PERC :: ČEPA_DRS NECROCOCK_BACK VOC, KEYS MEDVĚD_GTR SATYR_SCREAMS PRODUCED AND ENGINEERED BY MARTY + FS MIXED BY MARTY DRUMS RECORDED WITH PAVEL IN ABBADON STUDIO (4/17) ALL OTHER TRACKING DONE AT „L´ATELIER FUMOIR“ STUDIO (5/17 – 1/18) MUSIC BY FS LYRICS BY KRUSTY & BIGGLES TRANSLATIONS BY THEODORA KLIMENTOVÁ COVER AND ARTWORK BY ONEHALPH + KRUSTY KRAS-DESIGN BY ONEHALPH WEBSITE BY ONEHALPH PHOTOS BY KRUSTY (TAKEN IN MORAVSKÝ KRAS AND RECORDING SESSIONS), MARTY (RECORDING SESSIONS) AND PEXELS
Poděkování / Thanks to
NAŠE PODĚKOVÁNÍ A POZDRAVY PATŘÍ NAŠIM BLÍZKÝM A RODINÁM + PEDRO DE LUXE ZA RADY A POMOC + ONEHALPH (MUXX.CZ) ZA TRPĚLIVOST A ODDANOST VĚCI + ZBYNĚK VÁLKA A TOPOL ZA PŮJČENÍ MIKROFONŮ + THEODORA KLIMENTOVÁ ZA PŘEKLADY + IGGY ZA RADY + TOM KOHOUT ZA PŘÍSPĚVKY (NECROCOCKWORLD.COM) + LIBOR/ ČSS ZO 6-20 MORAVSKÝ KRAS ZA EXPEDICE DO HLOUBEK + P. NEJEZCHLEB/ ČSS ZO 6-04 RUDICE ZA VÝKLAD 190 M POD POVRCHEM + TEUFEL & LENI + RADEK ZA KOREKTURY + OPRAVDOVÍ PŘÁTELÉ… V NAHRÁVKÁCH JSOU POUŽITY AUTENTICKÉ ZVUKOVÉ ZÁZNAMY Z PODZEMÍ ČI PERKUSE, TVOŘENÉ FRAGMENTY PODZEMNÍMI. THE RECORDINGS CONTAIN AUTHENTIC SOUND TRACKS FROM THE UNDERGROUND EXPEDITIONS AND PERCUSSIONS CREATED BY UNDERGROUND FRAGMENTS.
Navštivte nás / Visit us